Žiji jen jednou... tak budu žít naplno a NIKDY se nevzdám!

Nejsem snílkem pro nic za nic...

9. dubna 2014 v 16:27 | Mcstery |  Sára, jméno mé!
"Bože, co to má na sobě? Jak to vypadá? Děvka!"

Ugh! Jo správně. Další den v tom hrozném ústavu, ve kterém na sebe často slyším jen špinavou chválu a kde mě dané prostředí jen nutí se ptát - Kdy už toto peklo skončí?


Sedla jsem si do lavice, vzala svojí neonově zelenou tašku od Carpisy a dala si jí na lavici vedle sebe tak, abych se za ní mohla, schovat. Neon tašky měly snad všechny holky ve třídě a tak i přesto, že to byl NEON jsem nebyla vlastně ani trochu originální a viditelná. Měla jsem na sobě světle krémové šaty z pevné látky po mamince. Vypadali jako každé druhé šaty v New Yorkeru. Středně dlouhý rukáv, nenápadné vycpávky v ramenou a byly nad kolena. Černý pásek, černé punčochy, černé botky na klínku a neoneově zelená kabelka kabelka. Obyčejné oblečení pro holku. Dobře ta kabelka by možná praštila normálního člověka do očí, ale v této třídě byl neon opravdu naprosto nutnou a normální věcí, díkyníž člověk mohl být trochu víc uniformní tudíž neviditelný. Rozhodně to nebylo něco, co by si vzala "děvka". Jenže takto to je každý den. Mohu si vzít cokoliv. Opravdu cokoliv. Rifle a černé tričko bez výstřihu - "Podívejte, ona nemá na oblečení. Chudinka! " Prostě na všem si něco našli. Už mě to nebaví. Moje dvě kamarádky už taky na to nemají. Neuposlechly třídní zákaz - bavit se se Sárou-a tak se staly terči taky. Tara už teď chodí k psycholožce. Má to těžké doma, natož ve škole a Alina? Nevím, zatím je z nás asi nejvíc v pohodě, ale trápí jí to. Je těžké si být vědom toho, že ty kamarádky potřebujete a máte rády a zároveň je tedy tím ničíte...



Po škole mě zase čeká obvyklé kolečko po doktorech. V říjnu jdu již na operaci s čelistí, a tak musím podstoupit hromadu vyšetření. Do toho ještě má docházka za poslední měsíc je dost chabá, díky oparu, který jsem měla 14dní na začátku září. Ten opar byl obří! Měla jsem horní ret až k nosu a nemohla jíst ani mluvit. Kdybych tak přišla do školy, čekali by mě jen opět posměšky. AGH! Proč se mi musí všechno kazit zrovna teď? Díky bohu mám aspoň svého miláčka-Járu. Nevím, co bych bez něho dělala. Byl jako světlo na konci temného tunelu plného děsivých strašidel a démonů. Jo je asi teď vážně jediným důvodem, proč ještě dýchám a nestydím se za to.



No abych se vrátila tam, kde jsem skončila. Při hodině jsem trpěla celou dobu schovaná za taškou a snažila se nevnímat, že se o mně Ivana opět baví. Víte, co je nejhorší? Když zjistíte, že si to vše předem plánuje. Ona ví, že mi tím ubližuje, že mě tím ničí tak dokonale, že ztrácím sílu chodit do školy. Jo moje docházka se dost zhoršila. Chodím tam tak 3krát týdně a vždy mám touhu odejít. No dnes to tak bylo taky. Už co jsem vešla do dveří, chtěla jsem se otočit na podpatku… Alina a ani Tara dnes nepřišly. Ali má migrénu a Tara zvrací. Je zvláštní, jak všechny v poslední době trpíme stejnými nevolnostmi-bolest hlavy, zvracení, bolest břicha, třesavka a horečka.


"Sáro, jsi v pořádku?" "Ehm co??" Wau! Zůstala jsem s otevřenou pusou. Darián!


Ten kluk byl nejlepší kamarád hlavního nohsleda (vlezdoprdelky) Matyáše a zároveň bývalý přítel Ivany. No a popravdě i můj. Chodila jsem s ním půl roku zpátky a vztah trval rok. Bohužel vztah byl plný dohadů, ignorace, a hlavně z mé strany byl založený pouze na soucitu, což byl můj důvod definitivního rozchodu. Takový vztah se nemá vůbec začínat.


"Dariáne ty se nebojíš, že tě Ivana a Matyáš uvidí, že semnou mluvíš? "
"Sáro, nemohu se dívat, jak tě trápí. Víš, že jsem se snažil je krotit, dokud jsme byli spolu. Pořád pro mě znamenáš hodně, nechci vidět, že ti ubližují."
"Na to je asi pozdě. Baví je to a pak… Já nemám sílu se bránit. Nikdo jim to nedokáže. Dovolí si to v hodinách, tak proč by toho nechali? "
"Musíš se naučit bránit. Znám tě jako někoho jiného. Jsi praštěná, společenská, oblíbená, usměvavá… všude jen ne ve škole. Buď taková i tady prosím, protože takovou tě lidi milují."
"Děkuji Dariáne, ale něco jiného je tam venku a něco tady. Jsem svázaná. Nesmím se projevit. Víš, jak třída reaguje. Bolí to. Promiň, záleží mi na tobě, a proto si jdi radši za klukama… Víš, že bavit se semnou je jako jít peklu vstříc."
"Dobře, když si to přeješ, ale kdybys cokoliv potřebovala, jsem tady, ale to ty víš stejně dobře, jako já vím, že moji pomoc nikdy nevyužiješ."



Agh! Mohl si ublížit, ale stejně za mnou přišel. Nemilovala jsem ho nikdy, ale jsem ráda, že aspoň někdo má odvahu se semnou sem tam pobavit. Nebaví mě již mlčet celé dny. Proč tady aspoň Alina není. A to mě čeká již příští týden operace...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama