Žiji jen jednou... tak budu žít naplno a NIKDY se nevzdám!

Pojďme domů na houby

9. dubna 2014 v 16:25 | Mcstery |  Sára, jméno mé!
"Jsem domááá!!!" Ach jo opět bez odpovědi. A tak je to každý den. Přijdu domů a tam na mě čeká jen moje úžasná roztomilá kočička Čoklidka. "Ahoj holka, aspoň někdo je mi tady věrný." Vzala jsem knihu, hodila batoh do rohu, zapnula muziku a natáhnula jsem se s Čoklidkou na postel. "Mňauuuu" Čoklidka se mi rozvalila na knihu a nastavila mi bříško. Je sladká když se stále chce mazlit. Začala jsem jí tedy bezmyšlenkovitě hladit a zamyslela jsem se tak, že mi na mysli začal jít můj vysnění život bez hádek, samoty a nepřátel. Opět jsem se stala malou holčičkou.
Ve svých myšlenkách jsem byla silná, úspěšná a hezká. Dokázala jsem se postavit lidem jako je Ivana a její parta. A když jsem neměla zrovna dobrý den a ani myšlenky nepomáhaly… tak proč si prostě jen tak ve svých představách nenechat narůst křídla? Dát si magické schopnosti? Udělat ze sebe celebritu?
Ne, netajím se tím, že si představuji i po 19letech tyto věci. Dětství je příliš krátké a já ho nenechám jen tak odejít.

Zasnila jsem se a nechala se unášet vysoko nad domy a své problémy, až tam, kde létají ptáci a vše vypadá nicotně.


"BUM!!"
Agh můj bratříček dorazil domů. Pokaždé když přijde, třískne dveřmi, sedne k počítači, pustí na maximum televizi, vezme si do jedné ruky mobil a do jednoho ucha si strčí sluchátko z PSP. Ano dokáže zkombinovat nezkombinovatelné a ano vnímá vše, co dělá. Stíhá pařit hry a chatovat s lidmi na facebooku, zpívat si nahlas písničky s PSP (nebo sleduje na něm film), sledovat nějaké seriály v TV a na mobilu pařit další hru. Někdy mi přijde jako superman, protože mi je vážně schopen říct, co se mu kde na těch strojích děje.
"Čau ségra, hele nemáš simtě někde free paper?" "Čau brácha, hele simtě nemám." Pfů jak nesnáším, když takto mluví. Vždy mám pocit, že si hraje na namachrovaného frajírka. Moc mi to neulehčuje. Moje nálada je na bodu mrazu a on se už zase chová jako by byl něco víc než já. A to mu je jen 14let a mě je 19. "Hele jdu se učit, tak si to, prosím tě, zeslab ju. "

"Konečně klid" Vrátila jsem se do svého pokoje, ulehla na svojí postel a nechala se znovu vnést zpátky do svého snu.



MOJE FANTAZIE


"Vítej zpátky Sáro. Očekával jsem tě."
Přivítal mě můj přítel a vůdce Osmejn. Je to úžasně vyrovnaný a přátelský hřebec, který semnou vede hodiny a hodiny rozhovor o všem, o čem si potřebuji popovídat a nemám s kým. On jediný vydrží mě poslouchat, nesmát se mi a vždy mě pochopí. No jo, to bude tím, že je jen v mé hlavě. Objala jsem ho kolem krku a začala mu do hřívy šeptat, co mě trápí. Jako vždy jsem začala dlouhým monologem:
"Víš Osmejne, je těžké se usmívat a říkat, že ti nic není, že se nic neděje a že je vše krásné a dokonalé, když za zády slyšíš jen urážky a nadávky. Jak už jsem ti řekla tolikrát, já nejsem holka se sebevědomím na rozdávání, která si potrpí na módu, make- up a další tak strašně cool věci. Proč teda moje okolí chce, abych byla někým, kým nejsem, a pak mě stejně dál ničí i když se snažím ze všech sil zapadnout a nevynikat mezi nimi ničím a hlídám si i tu pitomou módu, abych náhodou neměla něco lepšího než oni? Přijdu si zmatená. Vždyť ty mě znáš. Když je potřeba a já se zrovna nekrčím v rohu, tak se umím smát a bavit, ale to, co se děje mě tak svazuje a mění… Už ani nevím, kdo jsem, co chci a za čím si jdu. Komu mohu věřit Osmejne? Proč mě nikdy nikdo neposlouchá nebo dokonce se mi při prvním náznaku nutnosti pomoci vysmějí? Proč se k tomu každý jen staví zády? Myslíš, že je to vše jen mnou? Co když jsem prostě špatný člověk, co nemá žádné dobré vlastnosti a jen si myslí, že je normální? Nemohu být divná? Já vím, že nejsem zrovna hezká a už vůbec ne modelka. Stejně jako ale vím, že mám stejné právo žít spokojený vyrovnaný normální život. Zasloužila jsem si, aby do mě pořád někdo kopa a podrážel mi nohy? Proč při mě nestojí ani jedna moje dřívější kamarádka ze třídy? Proč se odemě odvracejí? Nikdy jsme se nehádaly. Nikdy jsem je nepodrazila. Když potřebovaly, přihnala jsem se a snažila se jim pomoci. Proč ony se jen otočí zády a rejpnou si pro ten svůj SWAG taky? To opravdu jsou lidi tak povrchní? Předpojatí? Zpopularizovaní? Proč se každý žene za popularitou? Víš Osmejne stejně si myslím, že popularita není o množství lidí, kteří znají tvoje jméno, ale je to o lidech, kteří o tobě vědí vše a přesto tě nezradí a stojí za tebou. Nikdo není bez chyby a nikdo není dokonalý. A to já se snažila dokonalá být a stejně to nepomohlo. Vše je tak divné v tom světě, ve ktérém jsem bez tebe. Proč nemohu nikdy zůstat tady s tebou? S tebou si mohu popovídat. Nebo spíš ti vykecat mozek z hlavy, neboť mluvím většinou jen já. A co Jára? Vydrží nám to? Hrozně moc ho miluji, ale je to komplikovanější než jsem čekala. Ta dálka mě ničí. Jsem ráda, že teď se vídáme 2krát týdně, i když nás dělí 60km. Neumím si představit, že bych na něho čekala déle jak týden. Osmejne? Budu muset jít. Moc děkuji, že jsi mě vyslechl. Myslím, že teď se zas nějakou dobu neuvidíme. Víš, že mám svých přátel na rozmluvu víc a plus moje ostatní světy. Jsem ráda, že aspoň v mé hlavě jsou přátelé, kteří mě nezradí. Děkuji Osmejne."
Můj monolog ho musel vyčerpat, ale on i přesto ke mně přišel, položil mi hlavu na rameno a přední nohou mě objal kolem těla, jak jen dokázal. Vím, že to je jen v mé hlavě. I tak mě to víceméně vždy uklidní. Pro mojí raněnou maličkost to totiž znamená, že moje "tajemství" jsou venku a zároveň uvnitř.
"Opatruj se Sáro. Víš, že Ivana je všehoschopná a jediný, kdo by ti měl pomoci, by měl být Jára. Jsem rád, že jsi s ním šťastná, a tak se zkus s ním podělit o to vše, co jsi řekla mě. Určitě bude rád. Zatím se měj. Já stejně si chci zdřímnout. Zatím ahoj Sáro..."


Realita. Opět zpátky a už opět slyším hru mého bratra a televizi. Vše je tak, jak jsem to opustila. Vím, že když o Osmejnovi nebo o mých jiných světech někomu řeknu, nazve mě okamžitě bláznem. Ten, kdo mě tak nazve, by mi mohl tedy ale poradit, komu mám asi říct, co mě trápí, když mě nikdo vyslechnout nechce anebo chce, ale jen proto, aby se mi vysmál a řekl, jak moc je rád, že trpím. No teď už jsem zpět v realitě a vy víte víc, než kdokoliv kolem mě. Naložte s tím, jak chcete a za vaše reakce budu ráda. Co já vím. Třeba mi ukážou správnou cestu, kterou nevidím. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama