Žiji jen jednou... tak budu žít naplno a NIKDY se nevzdám!

Leden za kamna vlezem...

30. června 2014 v 13:33 | Mcstery |  Sára, jméno mé!
"Hlavně nenápadně. Prosím ať mě nikdo nevidí..."

Ten kdo si tipnul, že se vkrádám do své třídy, tipoval dobře. Snažila jsem se vyhnout pohledům od Ivany a její party. Marně.
To je tak když sedíte ve vedlejší lavici od ní. Měli jsme matiku a při té totiž sedím vždy úpně vzadu, v rohu učebny. A ona sedí ve vedlejší řadě též úplně vzadu. Takže jsem jejím poznámkám o tom, že jsem týden do školy téměř nechodila, neušla.
Moje zátahy jí šly pěkně do rány. Vždy měla na co narazit a já zas nechtěla si učitele znepřátelit úplně, jen proto, že jsem tak slabá a neumím se Ivaně postavit. Sedla jsem si tedy na své místo a schovala se za tašku. A čekala na hodinu matematiky.

"Dobrý den žáci. ÁÁÁ kdopak nás to poctil svojí návštěvou? No to jsem rád, že tě vidím Sáro. Co kdybys nám přišla ukázat sem k tabuli, co ses za ten týden, co jsi byla nemocná, naučila?" řekl pan profesor a já už věděla, že je zle.

Ivana po mě hodila ten svůj zlomyslný pohled a já zapomněla i to málo, co jsem uměla. Proč tento profesor musí být vysazen zrovna na mě. Vždy když déle chybím tak mě hned zve k tabuli. Nevím zda-li je ... no dobře nechci být nevychovaná, ale buď to je trošku nahluchlý nebo to dobře přehlíží. V jeho hodinách totiž vždy když mě vyzve, abych šla před tabuli, si do mě Ivanka a její kumpáni rádi "kopou" za pomoci narážek, urážek a úšklebků.

"Podívejte jak si ta kráva jde pro pětku! Hahahaha"
"Jak se nosí naše telátko"
"Co to má na sobě? To nemá prachy na něco lepšího? Ubožačka."
"Ta je blbá."
A další a další...bylo super to poslouchat vždy, když jsem šla k tabuli. Mnoho učitelů to neslyšelo. Ale mě pomalu lámaly jak květinám stonky. Už jsem nemohla. Drtilo mě vše co říkali a dělali, ač díky Dariánovi, který je krotil a snažil se je zklidnit se opravdu uklidnili, bylo již pozdě. Darián se mohl snažit jak chtěla, ale pro mě už se začátkem února bylo moc pozdě. Byla jsem zlomená a na svým psychickým dně. Začala jsem si zase ubližovat. Někdo řekne byla jsi blbá... blablabla... no zkuste si to. Zlomila jsem si pastelku a jezdila si s ní po ruce, dokud jsem neprodřela kůži do krve. Pak to hezky asi týden pálilo a bolelo. Nepotřebovala jsem ranek moc. Ta bolest byla příjemná oproti bolesti psychické. A ke všemu psychickou nachvilku přehlušila. Teď když to píšu zpětně, uvědomuji si, že to bylo opravdu hloupost, ale vím, že tehdy už jsem taky byla zoufalá a ještě stále jsem se bála s tím za někým jít. Třeba jsem totiž opravdu tak hloupá. Třeba jsem opravdu taková nula, že si to zasloužím. Třeba jsem jen prostě moc slabá a slabost se nepřipouští. Třeba, třeba, třeba, třeba. Pořád jen třeba... Hrozně jsem se bála reakce okolí, protože víc než o jejich slovech jsem pochybovala o sobě a o tom, zda má taková nula existovat. A no i tyto myšlenky mě provázely. Vlastně každý den.

Zbytek dne utekl relativně rychle i díky tomu, že jsem musela na kontrolu po operaci do Motola, a tak jsem musela ve škole strávit "jen" 4 hodiny. A to den ještě neskončil...
"Otevře ústa. No je to nějaké nateklé. Myslím, že uděláme rentgen." Ajaj takže zase něco špatně.

Bingo!!! Teda lidi ten život už mě fakt kope do pozadí. Další operace. Doktorům se totiž nezdá dutina, která vznikla vydlabáním kostí a vyjmutím mandibuly též prý tumoru. Super... byla jsem... ani nevím jak to říct. Nebyla jsem zklamaná. Nebyla jsem nešťastná. Ani jsem se nebála. Bylo mi prostě úzko. Mé plány, že doženu vše v dubnu padli, protože na přelomu března a dubna jdu na operaci a týden před tím jedu na dovolenou na hory s rodiči a přítelem. Těším se. Daleko od Ivany a všech těch problémů. Daleko od všeho. Přece tam nepojedu jen proto, že musím do pekla, ne? To radši si zopakuji ročník...

Můj život asi má vážně špatný smysl pro humor, neboť já se teda nesměji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama