Žiji jen jednou... tak budu žít naplno a NIKDY se nevzdám!

Samota si tiše křičí, jak zajíci na bojišti...

20. června 2014 v 21:30 | Mcstery |  Sára, jméno mé!

Už nepřišly.

Jo přesně tak. Ali a Tara už do školy vlastně nepřišly. Pokud nepočítám občasné pokusy dojít do školy, které málokdy skončily tak, jak byly plánované. Většinu dnů zakotvily v baru na náměstí. No a já tam často chodila za nimi. Být sama ve škole? Promiňte, ale jsem jen člověk a vydržím jen určitou míru toho všeho. Kouřila jsem už tehdy. Vlastně už rok. Od doby co jsem znala Alinu. Věděla jsem proč a mohla jsem tzv. přestat ze dne na den kdyby…

Jo kdyby je asi výmluva, ale prostě... Ten stres ve škole mě doháněl k zoufalým činům. Chodila jsem na "plácek" mezi kuřáky, protože to bylo jediné místo, kde byli na mě lidi hodní a chovali se štědře. Byla mezi nimi sranda. Jen byla jediná nepsaná podmínka, díky které jste s nimi mohli trávit čas. Ano, museli jste kouřit.

"Mé zdraví je už tak dost zničené, a pokud si ničím k tomu všemu plíce. Moc velký rozdíl to nebude." Jo tak to byla moje oblíbená věta, co jsem říkala, když se mě někdo ptal, co z toho mám, že si ničím zdraví. V mé mysli se ale odehrávalo mnohem víc. V té době jsem měla pocit, že musím držet Taru, Alinu + ještě jednu spolužačku. K tomu všemu jsem byla tzv. studna pár teenagerů od nás z klubu. Byla jsem ráda, že mi věří. Ráda, že mi to říkají. Ale zároveň toho na mě bylo moc. Držte sebe a pak ještě 10 dalších lidí. To se nedá unést. Ne dlouhodobě. Když holky přestaly chodit do školy, bylo naštěstí před Vánocemi a já se těšila na rodinnou pohodu a svátky v objetí miláčka. Vánoce jako takové mám za šíleně stresový den, protože se věčně hádám s tátou i mámou. Je mi to líto, ale to vše je výsledkem nahromadění stresu ze školy. Jsem povahově melancholik podle všech, ale v době vánoc si přijdu jak cholerik. Jsem časovaná bomba/granát, který když odjistíte, bouchne. No a v mé hlavě se už od prváku hromadí celé minové pole a táta nebo máma do toho bohužel někdy hodí odjištěný granát, aniž by to tušili a já na ně začnu řvát a používat je jako hromosvod. Takže si umíte představit, jak to vypadalo o těch Vánocích. Vánoce utekly ale nakonec rychle i přes hádky a 26.12. Přijel miláček na po sváteční rodinnou slezinu. Další den si mě odvezl a já po dlouhé době někde přespala celou noc a pobyla tam i den. Miláček bydlí 60 km odemě a já se v jeho objetí cítila tak bezpečně, že jsem prospala celou noc. Nikdo nevěděl v té době, co pro mě to znamenalo, se po takové době vyspat v bezpečí. Když jsem se vrátila, stáhl se mi opět žaludek a já se cítila sama. Když jsem měla v noci usnout, nemohla jsem. Zhruba ve 2 hodiny ráno jsem si uvědomila, proč. BOJÍM SE! Ano, byla jsem doma a nemělo by mi tam hrozit žádné nebezpečí, ale… Ty zdi jsou moc tenké od reality. Je rozdíl 10-30cm zdi a 60km. Jo bylo to v hlavě, ale v té době už se podařilo mým skvělým spolužákům mě nakřápnout. Stávala jsem se chodícím strojem, mrtvolou a troskou zároveň.

Pláčem a topením se ve strachu jsem strávila většinu mých nocí, než začala zase škola.

Peklo na zemi opravdu existuje. Nikomu nepřeji mít v hlavě to co já v té době. Čteš-li toto, máš na to jistě již i svůj názor, ale věz, že kdo nezažil, ten plně nepochopí.

První den ve škole po prázdninách měly holky "migrény" no a ty jim už zůstaly až do osudného dubna.
Pro upřesnění právě se pohybujeme v měsíci lednu.

Sama. Zase sama. Sama po všech těch pocitech o prázdninách, které se někomu bojím říct, protože třeba si řeknou, že jsem blázen, že patřím do blázince, že nejsem normální. Co když mě nebudou poslouchat? Co když se mi vysmějí? Co když to bude ještě horší? A co když a co když a co když.

Jo v hlavě mojí bylo tolik smutku a absence mých jediných kamarádek ve třídě pro mě byla definitivní. Tehdy jsem se vzdala. Kdykoliv jsem to nemohla vydržet, zatáhla jsem. Kdykoliv jsem měla pocit, že mi ublíží, že jdu do pekla, že mě čeká jen tichá samota či hůř, hloupé narážky, šla jsem, místo do školy za holkami. Byly buď v baru na náměstí nebo doma u Aliny. A tím začaly moje problémy i ve škole s kantory. Už tehdy jsem měla výčitky, ale věděla jsem, že budu-li tam chodit často, zblázním se. Zvolila jsem si cestu, která mi tehdy přišla schůdnější a řekla si, že to doženu v březnu, kdy už budou se blížit maturity, a vše bude volnější. Volnější a kantoři přístupnější k dopsání testů. Jak moc jsem se mýlila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kukka Kukka | Web | 3. července 2014 v 12:05 | Reagovat

Máš cool blog!

2 Mcstery Mcstery | 3. července 2014 v 18:06 | Reagovat

ahoj mooc děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama