Žiji jen jednou... tak budu žít naplno a NIKDY se nevzdám!

Horská dráha nestaví

13. července 2014 v 11:15 | McStery |  Sára, jméno mé!
Agh!

Týden. Týden už prosím a snažím se o svého miláčka zatímco on je naprosto chladný. Jako by mě ani nikdy nemiloval. Stalo se toho mnoho. Uzavřela jsem se do sebe. Nechodila jsem vůbec do školy a tak nějak jsem na vše kašlala. Byla jsem asi prostě v takové té pubertálně dospívající depresiz toho, jak krásně se mi dokázal sesypat svět za 1 blbou noc. Bylo před Valentýnem. Vím to, protože ač tento svátek neslavím, čím víc se blížíl, tím víc mě ničila nejistota, která panovala.

Svatý Valentýn přišel a já se rozjela za miláčkem. Upřímně jsem neměla už co více ztratit. Vše bylo krásné. Přivítal mě. Strávili jsme spolu hodiny. Vše bylo super. Až na to, že když se setmělo sedli jsme do křesla a on začal něco o tom, že neví zda je ještě šance možná. Nebrečím. Dobře brečím. Ale jen doma. O samotě. Jen Keks mě viděl brečet na veřejnosti. No a teď jsem brečela. Protože jsem měla pocit, že mě opouští život. Že nemohu dýchat. Že je vše černé až nejčernější a vůbec jsem netušila zda toto ještě unesu.
Nakonec jsme se dohodli. Ten týden na to byl nárořný ale i tak. Jára rušil každou schůzku, co jsme si dali, takže jsem miláčka zase neviděla. A to měl mít 26.2. narozeniny.
Další chyba se stala. Trenérka domluvila vystoupení v blízkém městě. Měli jsme za to mít pár hodin zdarma. Rodiče na mě tlačili, že na tom plese musím zatančit. Jenže já věděla, že to se Járovi líbit nebude.

Nemýlila jsem se. 22.2. jsem jela do Brna a následně hned na ples zatančit a v 11 jsem byla doma. Byl to náročný večer a to ještě nekončil. Ač jsem to miláčkovi řekla, vadilo mu to. Rozchod byl opět na spadnutí. A to jsem v pátek měla u něho spát a slavit jeho narozeniny. Vše bylo... náročné. Škola, rodina, vztahy, moje psychika, tanec. Vše bylo špatně, i když nebylo.

V pátek jsem jela k němu s tím, že u něho přespím. On měl pak další den přijet na na ples top09, abych nešla sama. Těšila jsem se. Přijela jsem k němu a vše bylo opět v pořádku. Představil mě sestře a švárovi. Jupí. To na rozchod nevypadá. Jenže...
Zas ta temná chvilka. Všichni šli opékat buřty a my zůstali uvnitř. Sedli jsme si na gauč a on začal, že neví, jak to teď zvládne. Moje plesy. To, že ten kluk tančí ve stejném klubu. To, že ho budu vídat. A další. Takže přec jen rozchod na spadnutí. Začala jsem ho uklidňovat, že vše bude v pořádku, že to překonáme. Měl jet s námi na hory. Ale teď... Nechtělo se mu a já přitom tak potřebovala být daleko od toho všeho, co se dělo tady s někým , komu bezzmezně věřím a vím, že by mi neublížil. Bylo to komplikované... nakonec jsme to ale nějakým zázrakem opravdu ustáli a já se těšila na hory.

Kéž by teď vše bylo v pořádku, ale můj život je jako obrovská horská dráha s divnými zákruty a stoupáními. Chvíly nahoře pak rychle a dlouho dole. A takto pořád a asi navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama