Žiji jen jednou... tak budu žít naplno a NIKDY se nevzdám!

Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? - John Lennon

5. července 2014 v 13:41 | Mcstery |  Sára, jméno mé!
ÁÁÁ!!!
Ok. Takže jdu do školy. Zase. Jako každý snad člověk v mém věku. Ale... Jo jdu za učiteli " Pane profesore promiňte,ale já budu muset opět na operaci koncem března a potřebovala bych kdyby jste mi mohl říct, co budu muset se doučovat a co dopisovat..." S touto větou jsem opět obcházela celý učitelský sbor. Už mě to nebavilo. Každý na mě kouká, jako když si to vymýšlím. Každý chce vidět předoperační zprávu nebo cokoliv, co by moje slova potvrdilo. Promiňte, ale myslím, že operaci si jen tak člověk nevymyslí. Zajímalo by mě, zda si fakt mysleli, že lžu.
Já se trápím tím, že musím na operaci a oni mi ještě naznačují, že mi to fakt "nežerou".
Poté, co jsem obešla všechny učitele, jsem šla do třídy a sedla si zase na své místo, schovávajíc se za batoh.
"No tak slečna Sára půjde k tabuli hezky, aby si zlepšila známky před operací."
Grrrr!!! Ale naštvat mě ten učitel už fakt víc nemohl. Proč to pořád dělá? Zas k tabuli a ke všemu ještě třídě sdělil, že jdu na operaci. Já to chtěla zatraceně držet v tajnosti. :( Bylo mi hrozně. Ktabuli šla jen malá dušička. Nejen že jsem totálně netušila, co po mě v té matematice chce ještě ke všemu jsem už slyšela Ivanin smích. Auuu.
CRRRR!!!
Svoboda! Teda jak se to vezme. Řekněme, že jsem si tu svobodu sama určila. Promiňte, ale od chvíle co jsem si od tabule sedla na své místo s 4- jsem netušila co se kolem mě děje. vím, že na mě něco pokřikovala Ivana, ale nevím co...
Jen tak mimo řeč. Za ty 2roky šikany jsem si vytvořila jistou obranu, když jsem to neuměla již vydržet. Když přišla do třídy Alina přestala jsem to užívat, ale teď když tam nebyla, použila jsem to. Nejdřív to bylo nevinné "odcestování tunelem". Prostě jsem vypnula realitu, i když jsem měla otevřené oči a koukala třeba na tabuli, nebyla jsem v těle. Nevím jak jinak to popsat. Já tomu říkala vypnutí reality a na začátku jsem si dělala z toho srandu, že jsem našla svoje tlačítko on/off. Vždy když jsem se "vypnula" viděla jsem místo toho, na co jsem koukala, bílou místnost. Tam nebylo nic. Jen klid. No po nějaké době nevím proč, se tam začaly objevovat dveře. Zkoušela jsem je otevřít. Ale jako by byli zamčené. Jenže jednoho dne byli otevřené a od té doby jsem měla dost těžké období i ve svém úkrytu. Proč? No nejdřív Vás chci upozornit, že je to dost normální, že člověk co je utlačován někde- v práci, ve škole, doma, prostě kdekoliv, si často vytváří vlastní svět ve své hlavě a ten ho může pohltit.
Já jsem tedy dveřmi prošla. Pak ale pro mě dlouhou dobu nevedla cesta zpátky. Vymstilo se mi to, protože jsem sice měla klid od Ivany, ale v realitě jsem byla nemožná. Začalo se mi stávat, že jsem prostě koukala na televizi. V jednu chvíli jsem se něčemu smála a v druhou jsem už jen koukala před sebe jakoby na televizi. Pro rodiče to vypadalo normálně a tak do mě ani nestrčili nic. Nechali mě sedět až do konce filmu. Nevím zda na mě mluvili. Nic nevím, protože cca hodinu jsem seděla v tom křesle, ale nebyla jsem tam. Prostě se v mé hlavě něco pohnulo a já se vyskytla opět v tunelu. A šla jsem a šla jsem a šla jsem, ale nikam to nevedlo. Prostě nekonečný pustý tichý bílý tunel. Křičela jsem, že se chci vrátit. Nebylo to nic platné. Po filmu moje mamka do mě drkla. Film skončil a to jsem viděla asi 5 minut na začátku. Raději jsem to nikomu neřekla a šla spát. Jenže další den jsem byla doma sama a pustila si film na PC. Bylo kolem 2 hodiny a já měla víc jak 5 hodin času než někdo přijde domů. Film začal a já odcestovala. Opět do tunelu. Situace se opakovala a do reality mě vrátil až můj pejsek. Když jsem kouknula na hodiny, bylo asi 18hodin a počítač už měl vypnutou obrazovku. Byla jsem hrozně vyděšená, protože včera to byla hodina, dnes to bylo cca 4hodiny!!! Jestli s tím něco neudělám, uvíznu tam. Ne nemyslete si, že to není možné, protože se to stalo již mnoha lidem. Jenže ti aspoň uvízli se svými virtuálními kamarády, v krásné krajině atd. tedy aspoň dle toho, co jsem o tom četla. Jenže mě by čekal bílý tunel.
Toho dne jsem to řekla mamce. Neřekla jsem jí, proč jsem začala utíkat mimo realitu. Řekla jsem jen, že se to děje, a že potřebuji pomoc. Vyhledali jsme jednu paní a s tou jsem mluvila. Jenže jen o mých únicích. Dala mi kapky a mamka dohlížela, abych s ní mluvila, co nejvíc to lze. Musím říct, že tak po půl roce už jsem měla jistotu, že pokud se o to už nebudu snažit, že nikdy nemusím cestovat. Jenže, jak už jsem napsala, ten jeden osudový únorový den jsem opět odcestovala. Když jsem si uvědomila, že jsem opět tedy cestovala, odešla jsem po hodině ze školy a šla domů. Tam jsem našla kapky a rychle jsem si je vzala. Bylo mi z toho vážně hrozně.

Myslím, že Vás teď nechám zpracovat informaci o cestování a pokusím se do rubriky šikana přihodit o cestování nějaké informace. Budou z internetu, ale snad Vám pomůžou pochopit, že to není jen nějaký výmysl či duševní nemoc. Přeji příjemné čtení a děkuji všem co čtete můj příběh. Jen díky lidem jako jste vy se může podařit s šikanou aspoň trochu zatočit. Podívejte se kolem sebe a pokud vidíte obět... Pomozte jí. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama