Žiji jen jednou... tak budu žít naplno a NIKDY se nevzdám!

Příběh o šikaně

22. srpna 2014 v 19:11 | McStery |  Vaše příběhy
Byl konec školního roku. Konec deváté třídy. Konec těch let s lidmi, které jsem potkávala každý den. Prázdniny utekli jako voda a nastal den, kdy jsem se měla jít poprvé na střední školu. Nikoho jsem z těch lidí neznala, jenom na jednu holku z vedlejší třídy. Byla to holka, kterou jsem neměla ráda. Upevňovala si sebevědomí tím, že se ostatní snažila shodit na samé dno. Mě na to dno shodila. Ale to až později.
Jelikož jsem nikoho neznala stejně jako Šarlota - ta holka z vedlejší třídy, tak jsme se rozhodli, že tam půjdeme spolu. Měli sme se sejít už ve vlaku. Myslela jsem si, že bychom se třeba mohli zkamarádit a i to, že se změní. Když jsme přišli do třídy sedli jsme si spolu, což byla asi největší chyba, kterou jsem mohla udělat. Ale bohužel stalo se. Když první den školy končil a my sme vyšli ze školy, začala pomlouvat veškeré lidi ze třídy, jelikož nikdo se jí nezamlouval. Nikdo neměl podle jejího značkové věci a vybraný způsob chování. V duchu jsem si jen říkala, jak jen jsem blbá, když jsem s ní sem šla, ale co. Celou dobu, co o někom takhle mluvila jsem jen mlčela a nic neříkala. Ty lidi jsem neznala a tak jsem je nemohla hodnotit. Takhle to šlo docela i dál. Po nějaké době se naše třída tak nějak zkamarádila a utvořila si jednotlivé skupinky. Byly jsme na tři skupiny. Já, šarlota a ještě dvě holky. Potom byla skupinka holek, která byla podle Šarloty nestylová a podle mého spíše holky, které byly jejími obětmi. A také to tak bylo. Začala "válka". Asi se ptáte a co kluci? Jo měli jsme tam tři kluky. Jeden z nich byl velký zbohatlík, ale jenom díky jeho otčímovi, kterého si jeho mamina nabrnka. Neustále mluvil o tom, jak na víkendy létá do Francie a jak denně nakupuje v Pažížský. Prostě člověk, kterému něco jako dobrá morálka a úcta k ostatním připadalo jako něco zbytečního a podřadného. Ale takový člověk se děsně líbil Šarlotě. A tak se přidal k "nám". Další dva kluci byly jen samotná skupina, ty kluky jsem si oblíbila, ale nejspíš sem v tom byla jediná. Jenomže poté se stalo, že jsem Šarlotě začala křížit plány. Začala jsem se bavit s holkama z té druhé skupiny. V tom jsem ji udělala čáru přes rozpočet a tak se stalo, že jsem byla jakoby vyhozena z té jejich skupiny a musela jsem si odsednout. Jakmile jsem tohle udělala a řekla i svůj názor stala jsem se obětí jak jí tak i toho zbohatlíka. Byla jsem jako antilopa, která byla předhozena lvům v tak malém výběhu, že neměla ani kam utéct. Víte že psychická šikana je snad horší než ta fyzická? Když vás někdo zmlátí, rány se zahojí po nějaké době, ale když vás někdo denně osm hodin napadá jak jen může, nejde to jen tak mávnutím kouzelného proutku vyléčit. Moje maličká dušička byla v háji a já jsem byla na dně. V té době jsem se alespoň snažila žít mimo školu. Neřešit to a vypustit. Měla jsem přítele v té době, ani nevím, jak moc rychle se to seběhlo, ale nakonec přítel nebyl žádný. Byla to další rána, kterou jsem mohla dostat. Šikana ve škole, přítel.. A nakonec i kamarádi ze základky. Všichni toho najednou měli tolik, že já jsem byla jako vzduch, chápala jsem to, ale také jsem potřebovala někoho komu jsem se mohla svěřit. Byla tady nejlepší kamarádka, ale nakonec se ukázálo, že jí jde jen o to, mě shodit jěště níž, než jsem byla. Řekla jsem jí, co se děje, ale nevěřila mi. Neměla jsem to komu říct. Ani vlastní mámě. Měla jsem takový strach. Nemohla jsem ji přeci zklamat. Nechtěla jsem aby byla ještě nešťastnější za mě. Chodila jsem tedy dál do školy a snažila se to všechno ignorovat. Nakonec mi jednou napsal ten zbohatlík. Chtěl po mě, abych se začala vyptávat těch dvou kluků, co si o něm myslí a podobně. Věděla jsem moc dobře, co si o něm myslí a také jsem věděla, že když mu něco takové pošlu, tak spadnu na úroveň Šarloty a navíc to ti kluci odnesou. Nechtěla jsem to udělat a tak nakonec přitvrdili ve svých narážkách, slovním napádání a podobně. Uvědomila jsem si, že jsem se ocitla v pekle. Neměla jsem jediného zastání, protože se kdokoliv bál říct svůj názor. Nakonec se stalo, že už jsem nemohla. Už když jsem byla doma, tak jsem jen těžko zadržovala slzy. Byla jsem bledá, nejedla jsem. Tomuhle se říká nebýt šťastný. Měla jsem pocit, že mě každý opouští. Všichni kolem, že odchází. Že už jsem na všechno úplně sama. Po škole jsem chodila ven se psem. Do lesa, kde jsem potom brečela, jak nejvíce sem mohla. Snažila jsem se to ze sebe vyřvat, všechnu tu nenávist a všechnu tu bezmocnost. Nevěděla jsem co dělat. Chtěla jsem z té školy odejít, ale byla soukromá. Nemohla jsem jen tak přijít za mámou a říct ji, že chci odejít a navíc potom, kam bych šla? Tak jsem dál chodila do toho pekla a nechala ze sebou zametat. Nakonec jsem souhlasila s návrhem toho zbohatlíka. Poslala jsem mu jednu z konverzací. Už jsem nemohla, neměla jsem na to dál být jejich obět. Nemohla. Na nějakou dobu po tomhle, co jsem udělala bylo vše jako dřív. Tedy skoro jako dřív. Ustali s tím. Ale já jsem byla plná výčitek toho, co jsem udělala těm dvou. Jenomže asi po týdnu je to omrzelo, protože kluci to spíš nějak nechápali, ty jejich narážky a navíc na to byly dva. A tak si mysleli, že by bylo lepší, kdyby se dali znovu do mě. Znovu jsem byla v tom stavu ještě před tím, snad i daleko horším. Věděla jsem, že teď mi pomůže už jen zázrak boží. Když jsem si stěžovala ve škole, bylo mi to k ničemu. Každému to bylo naprosto jedno. Přetvářka. Jenom samá přetvářka. Nakonec se jeden zázrak stal asi po měsíci šíleného trýznění. Napsal mi kamarád, co dříve chodil se Šarlotou do třídy. Ani nevím proč, ale zeptala jsem se, jak to s ní mohl vydržet. Slíbil mi, že mi pomůže, ale že po mě něco bude chtít. Byla jsem schopna mu dát cokoliv jen proto, abych se znovu cítila šťastná a znovu se smála. Jenomže jeho návrh na obchod nebyl zrovna to, co jsem čekala. Šlo o to, že mu musím poslat nahé fotky. Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem s tím nakonec souhlasila, když mi slíbíl, že je nikomu jinému nepošle a že je vymaže. A tak sem mu je nakonec poslala. Jedno vím ale jistě. Šarlota ho nikdy neměla ráda a měla z něj tak trochu i respekt jestli to v jejím případě jde. Nevím, jak se mu to podařilo, ale dala mi pokoj. Zase na nějakej čas, jako kdyby mi dávala jen čas na to, abych si trochu odpočinula a poté začla znovu. Když takhle pokaždé začínala srážela mě níž a níž. Nakonec jsem se ocitla na dně. Na úplném dně. Ať se dělo cokoliv nemohla jsem udržet slzy. Nemohla jsem se smát. Ztrácela jsem lidi okolo sebe, protože jsem se uzařela do sebe a nic jim nemohla říci. Nikdo mě nechápal. Rozhodla jsem se tedy znovu napsat tomu kamarádovi, který mi pomohl na nějakou dobu. Tentokrát chtěl ale víc, než jen to, abych mu poslala nahé fotky. Toužil po tom, abych mu ho vykouřila. Nechtěla jsem nic takového dělat, ale neměla jsem už na výběr. Chytla jsem se tedy stébla a udělala jsem to. Vím, že člověku co chce za pomoc tohle se nedá říkat kamarád, ale byl jediný, kdo byl ochotný mi pomoci. Nevěděl přesně, co se děje, ale zdánlivě tušil, co. Znal Šarlotu devět let a byl si vědom, čeho je schopna.
Pomohlo to. Byl konec března. Počítala jsem měsíce do dne, kdy to peklo skončí. Kdy bude konec roku. Šarlota dala zase na chvíli pokoj i se svou povedenou partičkou a já jsem sbírala síly, protože jsem věděla, že to nebude na pořád. Stala se další věc v té době. Jeden kamarád mě vytáhnul na diskotéku. Vím, nic neobvyklého, ale tam jsem potkala spoustu dalších lidí, které jsem tak dlouho nevěděla. Začala jsem se s nimi bavit o tom, co se děje a vlastně poprvé od začátku školního roku. Byla to velká změna a já byla ráda, že jsem šla. Nakonec se stalo to, že jsem tam potkala jednoho kluka. Moc milýho a tak jsem to s ním dala dohromady. Ačkoliv jen na krátkou dobu, protože poté jsem zjistila, že je na drogách. Ale to až potom. Pomohlo mi to sebrat síli. Byla jsem to zase já, jenže jsem byla mnohem ostražitější, než kdykoliv jindy. Tyhle rány se jen tak nezacelí. Každá rána člověka mění. A mě tohle změnilo hodně. Věřila jsem jen lidem, které jsem znala. Které jsem znala hodně dlouho.
Když se mi podařilo načerpat síly, rozhodla jsem se. Na té škole jsem zůstat nemohla. Stala by se ze mě buďto úplná troska a nebo svině, co ničí ostatním lidem životy, přesně jako Šarlot. Jednou za mnou přišel táta a řekl mi, že mu přijde, že se na té škole nic neučíme a podobně. Chytla jsem se toho, jako tonoucí záchraného člunu. Začala jsem mu vykládat, že nic nového neumím, že ta škola je na nic a další podobné věci. A nakonec jsem dosáhla svého. Z té školy jsem nakonec odešla, ačkoliv jsem měla několik šrámů na duši. Ty lidi už nikdy nechci vidět, alespoň ne ty lidi, kteří mi tam tolik ublížili. Už nejsem ta silná holka jako dřív. Už ne.


http://dark-world.infoblog.cz/clanek/pribeh-sikany-4952/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama