Žiji jen jednou... tak budu žít naplno a NIKDY se nevzdám!

Příběh z krásná.cz

22. srpna 2014 v 19:08 | McStery |  Vaše příběhy
Jsem obyčejná dívka, jako všechny ostatní, prostě tuctovka, kterých chodí po světě milióny. Nevím, co jsem komu provedla, že právě mě začali šikanovat," začíná svůj příběh sedmnáctiletá čtenářka Marika.
Začalo to všechno kolem 4. třídy. Co se stalo? Zastala jsem se kamaráda a spolužák, který ho šikanoval, nakonec dostal facku od učitelky a na mě si ten hajzl počkal hned po škole. Pěstí mě srazil ke zdi domu a já při pádu na zem spadla na hranu zídky a ošklivě si poranila záda. Nejde to popsat slovy, jaká to byla otupující bolest.
Bohužel to zranění bylo vážnější, než se na první pohled zdálo. Tehdy to bolelo hodně, pak to na chvíli přešlo, ale teď se mi to vrátilo. Doktoři zjistili, že moje současné problémy souvisí právě s tím zraněním ze čtvrté třídy. Občas to bolí tolik, že do sebe musím ládovat tišící léky. A pokud se to nezlepší cvičením, nejspíš budu muset na operaci!

To, že z toho budu mít následky, tenkrát asi nikdo netušil. Ale i tak si myslím, že to naše třídní měla řešit víc. Jenže ona dělala, že takové problémy vůbec nejsou. A šikana ve třídě a na škole kvetla dál. A nevyhnula se znovu ani mně.
Na druhé stupni jsem zažila šikanu opět. Nečekaně od dlouholeté kamarádky. Brala jsem ji jako moc skvělou kamarádku a navíc i oporu, ale to se mi vymstilo. Jsem taková vrba, co ráda pomáhá, všechny vyslechne. Jenže zbytek třídy si z nás, a hlavně z ní, udělal svoje obětní beránky.
Ta kamarádka to vyřešila dobře. Zavolala si do školy tatínka, ten tam udělala scénu a ona měla klid. Ale já tatínka nemám a matka mi radila, je ignorovat. Ignorace ovšem vůbec nepomohla, naopak. Stala jsem se terčem jejich hloupých žertíků a ošklivých útoků.
Těm, co to nezažili, bych to nepřála. Jak je asi člověku, co má z 25 lidí ze třídy jenom jednu kamarádku a zbylí spolužáci se k němu chovají jako krvežíznivé potvory?! Každý den jsem chodila do třídy s depresí. Čekalo mě tam plno nadávek, výhružek, ponižování, naschválů a občas i fyzického násilí. Moje nervy to dál nechtěly vydržet a tak jsem šla poprosit naši třídní o pomoc. Naše třídní učitelka uměla zařvat a hned byl pokoj. Jenomže taky byla pěkně nespravedlivá.

Ne že by to neřešila vůbec. Moje nejhorší tyrany si skutečně pozvala do kabinetu. Myslela jsem si, že dostanou pěkně vynadáno a dají mi pokoj. Jenže od jedné holky jsem se pak dozvěděla, že jim vůbec nenadávala. Vysvětlovala jim, že jsem prý moc přecitlivělá, a že na mě a mou podrážděnou psychiku musejí brát ohledy. Vlastně mě jen ještě víc ponížila a jim dala další argumenty k výsměchu.
Já čekala, že se to všechno obrátí k lepšímu, ale takový výsledek jsem nečekala. Jsem moc citlivá? Ano jsem, ale mám k tomu pádný důvod. Naši jsou rozvedení, s otcem se vůbec nepotkávám, můj bratr je tělesně postižený, s penězi jsme na tom nebyli nic moc, a ještě k tomu mám chodit do školy, kde si ze mě každý den utahují a dělají šaška? Tak to pff.
Když se dozvěděli ve třídě o mém bráchovi, měli další věc, kvůli které se mi mohli vysmívat. Brácha je kvůli svému postižení na vozíku. Já ho mám ráda a není pro mě o nic horším člověkem, naopak. Přála bych jim, být v kůži mého bratra a hned by byli překvapeni, jak je život krutý. Lidi, co jsou jako oni, si nedokážou užívat život na plno, vychutnávat život v nejlepších doušcích. To můj brácha umí. Proto jsem hrozně citlivá a dopálená, když se mu někdo vysmívá.
Jedenkrát jsem se při narážkách na mého bratra neudržela a vlepila jsem tomu posměváčkovi facana. Samozřejmě, že mi to vrátil. A ne jednou. Můj vzdor pak pěkně potrestali. Vytiskly moje fotky ze starého Libka a napsali k tomu inzerát, že hledám kluka na společné jezení zbytků ze záchodů.
Já to ale všechno přetrpěla. Stejně jako to, že se mně hrabali v tašce a já jen přihlížela, jak mi házejí svačinu po třídě. Kolikrát mi nasypali do minerálky křídu nebo kousky omítky. Samozřejmě u všech těch krávovin byli strašně "nenápadní".
Už jsem si s tím nevěděla rady. Co proboha proti mně mají? Copak se tolik liším? Naštěstí na začátku devítky jsem si našla nejlepší věc, co jsem mohla. Kluka! Hned jim sklaplo a dobře věděli, že by dostali po ciferníku. Byl moje štěstí, takové vysvobození. Nevím, jak bych to bez něj zvládala dál.
Teď už jsem středoškolačka a základku mám KONEČNĚ za sebou. Střední je pro mne vysvobození, je to můj ráj na zemi, kde máme úžasný kolektiv. Pořád tomu nemohu uvěřit a přeji si, aby to nebyl nějaký fake.

Chtěla bych taky vzkázat všem, co zažívají šikanu, že jediné, co doopravdy funguje, je nabýt na to sám. Hledej člověka, který ti pomůže, ať už schopný psycholog, učitelka, maminka, tatínek a dokonce i láska!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama